Ž I V O T?..

Často se setkávám s tím, že je někdo smutný za to co mu život nadělil. Já osobně nad tím taky dost přemýšlím a je až zarážející jak poslední dobou častěji a častěji. Někoho trápí problémy s postavou, ať už vykřivená páteř (Skolioza) a nebo problémy s váhou. Někoho zase problémy ve škole, nebo s kamarády. Já mám v hlavě N E Ú S P Ě C H. Co to vlastně je?... Ráda si s něčím dám fakt záležet a snažím se, ale odrazuje mě pomyšlení.. "Co když to stejně k ničemu nebude?".... Bude, vždy něco k nečemu je. Moje kamarádka má třeba problém už se zmiňovanou Skoliozou. Chodí na rehabilitace a má neustálé absence v tělocviku, ale bojuje, snaží se, aby to tak za pár let nebylo a i když bude tak lepší. Já byla vždy citlivý člověk, co si vše bere hrozně moc k srdci a vlastně pořád taková jsem..bohužel. Mám v hlavě to, že mi nic nejde, nebo se nic nepovede. Ale díky toho, že jsem svá a ukazuju lidem, že to fakt jsem já, mám kamarády, o kterých vím, že to kamarádi jsou a ví jaká jsem. Nemám žádné zdravotní problémy, ale od 3. třídy mě sužuje to, že mám "pár" kil na víc, ale kamarádi mě měli stále rádi stejně, protože neřešili jak vypadám, ale věděli jaká jsem, že můžu být jakákoli, ale pořád to jsem já. Jsme jenom lidi tak se nesuďme navzájem, vážně to nestojí za to. Nestojí to za to aby se někdo, kdokoli trápil.